Tak jsem vyměnil starou za mladší. Bylo to fakt dilema, protože stará vejražka sloužila bezproblémově a myslím, že designem patřila k tomu lepšímu, co se v oblasti chopperů představilo. Rozhodoval jsem se dlouho, jestli Virago vyměnit. Yamaha byla spolehlivá, v jednom živá i na předjíždění a hlavně lehounká na ovládání. Na druhé straně právě objem a lehká stavba s těžištěm dost vzadu byla limitující pro jízdu ve dvou a to rozhodně nemám nijak vypasenou manželku, naopak vypasený jsem spíš já. Takže po zhruba ročním přemýšlení jsem se nakonec rozhodl měnit...
Po tom rozhodnutí už byla volba celkem jednoduchá. Měla to být silnější a hlavně rozměrově větší mašina. Takže opět Yamaha, ale tentokrát Dragstar 1100. Zůstal jsem se tak věrný třem ladičkám a vzduchem chlazenému Véčku. Otázkou bylo, zda zvolit „Custom“ s úzkým předním kolem nebo „Classic“ s pořádnou bantamkou vpředu. Nakonec se situace vyjasnila sama. Během mého neustálého rozvažování se kousky s úzkým kolem v okolí postupně prodaly a tak jsem se jel s kamarádem Jirasem podívat na jednoho Classica. Když jsem uviděl ten kus mašiny ve dvoubarevném retro lakování a s rozložitými řidítky, byl jsem ohromen. A co teprve když jsem ten „parník“ osedlal. Po prvním kolečku se mi ani nechtělo věřit, že mám pod sebou bez mála 300 kilogramový kus železa. Žádné poskakování a tvrdé rány od silnice do sedla, jak jsem to znal z malého Viraga. Tenhle Dragstar tlumil nerovnosti s příjemným zhoupnutím a držel stopu jako přibitý. Do zatáček se skláněl rozvážně s nonšalancí starší dámy a pozice v sedle byla fakt příjemná. Měl jsme obavy, že zatáhnu za plyn a mašina mě bude vláčet za sebou někde v prachu, ale omyl. Plyn se dal bezpečně dávkovat, a když bylo potřeba zrychlit, chtělo to jen řádně zatáhnout za heft a jadrný zvuk dvouválce zůstal za zády.
Musím poznamenat, že nepatřím mezi vyznavače agresivního stylu jízdy. Mám rád brouzdání krajinou, zastávky na čurání nebo jen tak, když mě něco zaujme. Nebudu tady proto oponovat těm, pro které bude Dragstar neohrabaný mastodont. Mě však uchvátil tak, že už stojí v garáži a já se nemůžu dočkat až někam vyrazím. Snad mi mé staré, malé Virago odpustí...
Po tom rozhodnutí už byla volba celkem jednoduchá. Měla to být silnější a hlavně rozměrově větší mašina. Takže opět Yamaha, ale tentokrát Dragstar 1100. Zůstal jsem se tak věrný třem ladičkám a vzduchem chlazenému Véčku. Otázkou bylo, zda zvolit „Custom“ s úzkým předním kolem nebo „Classic“ s pořádnou bantamkou vpředu. Nakonec se situace vyjasnila sama. Během mého neustálého rozvažování se kousky s úzkým kolem v okolí postupně prodaly a tak jsem se jel s kamarádem Jirasem podívat na jednoho Classica. Když jsem uviděl ten kus mašiny ve dvoubarevném retro lakování a s rozložitými řidítky, byl jsem ohromen. A co teprve když jsem ten „parník“ osedlal. Po prvním kolečku se mi ani nechtělo věřit, že mám pod sebou bez mála 300 kilogramový kus železa. Žádné poskakování a tvrdé rány od silnice do sedla, jak jsem to znal z malého Viraga. Tenhle Dragstar tlumil nerovnosti s příjemným zhoupnutím a držel stopu jako přibitý. Do zatáček se skláněl rozvážně s nonšalancí starší dámy a pozice v sedle byla fakt příjemná. Měl jsme obavy, že zatáhnu za plyn a mašina mě bude vláčet za sebou někde v prachu, ale omyl. Plyn se dal bezpečně dávkovat, a když bylo potřeba zrychlit, chtělo to jen řádně zatáhnout za heft a jadrný zvuk dvouválce zůstal za zády.
Musím poznamenat, že nepatřím mezi vyznavače agresivního stylu jízdy. Mám rád brouzdání krajinou, zastávky na čurání nebo jen tak, když mě něco zaujme. Nebudu tady proto oponovat těm, pro které bude Dragstar neohrabaný mastodont. Mě však uchvátil tak, že už stojí v garáži a já se nemůžu dočkat až někam vyrazím. Snad mi mé staré, malé Virago odpustí...
Žádné komentáře:
Okomentovat